(∗ 9.1.1820 Holasovice ve Slezsku, † 8.5.1885 Brno)
Český skladatel a sbormistr Pavel Křížkovský pocházel z chudé rodiny, v hudbě byl zprvu samouk, a dokonce býval jako chlapec za své spontánní muzicírování i bit. Studoval filosofii v Olomouci a Brně, učiteloval v Opavě, až roku 1843 došel k rozhodnutí, že se stane knězem, mj. aby měl na milovanou hudbu více času. Seznámil se s Františkem Sušilem, zaníceným sběratelem lidových písní, což ovlivnilo jeho pozdější tvorbu. Právě v revolučním roce 1848 byl vysvěcen na kněze a usadil se na brněnské faře.
Nejprve jen harmonizoval Sušilovy zápisy, později začal sám komponovat v duchu moravských národních písní. Tak vznikla jeho díla pro pěvecký sbor Utonulá, Dar za lásku, Dívče a mnohé další.
Byl to skutečný mezník v českém individuálním cítění vokální tvorby, nad níž užasl i Bedřich Smetana (Utonulá byla za osobního řízení Křížkovského provedena na koncertě v Praze roku 1861) a která je dosud živě provozována. Podobně skladatel zazářil kostelními písněmi a kantátou k Velehradským slavnostem v roce 1863, složeným na počest milenia příchodu Cyrila-Konstantina a Metoděje na Moravu. Spolu s náboženským obsahem se v nich projevilo i nadšení vlastenecké.
Jejich provedení, které přednesl sbor 940 pěvců, uchvátilo na 20 000 shromážděných posluchačů – nechyběl ani F. Palacký – a autor sklidil bouřlivé ovace. Křížkovský však měl také veliký dar pedagogický a organizační. S vděčností na něj vzpomínal i jeho nejslavnější žák L. Janáček. Spoluzakládal brněnský Männergesangverein, hlavní zásluhu měl o Brněnskou besedu, jejímž byl ředitelem, a hrával na violu ve smyčcovém kvartetu.
Když ho Prozatímní divadlo v Praze vyzvalo k napsání opery, míra trpělivosti jeho proněmecky smýšlejících nadřízených přetekla. Brněnský biskup, hrabě Schaffgotsche, rázně zasáhl a Křížkovskému jeho činnost s výjimkou komponování církevních skladeb zakázal. Skladatel se podřídil. Napsal Rekviem, dvojí Te Deum a roku 1872 byl jmenován ředitelem kůru moravského metropolitního chrámu v Olomouci. Roku 1880, po založení pěveckého spolku Žerotín, se však opět přiblížil světskému a národnímu živlu, zároveň však choroby jeho aktivitu už značně omezovaly. O tři roky později ochrnul na půl těla a vrátil se do brněnského kláštera. Velkou útěchu mu přinášelo, když sledoval, jak po celé Moravě i Čechách vznikají pěvecké sbory, z nichž mnohé nesly jeho jméno.
Zdroj: Racek J.: Pavel Křížkovský. Prameny, literatura a ikonografie, Olomouc 1946